Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Zdeněk Grygera

Běžel jsem slavit před prázdný sektor

Bývalý reprezentační obránce se narodil v Přílepech, s fotbalem začínal v Holešově a přes Zlín putoval do Drnovic. Tam prožil v roce 1998 premiéru v nejvyšší domácí soutěži a zde také v utkání s Libercem zaznamenal svou premiérovou ligovou branku. Po dvou sezonách strávených v drnovickém klubu se stěhoval na Letnou.

Ačkoli zájem o něj projevila i konkurenční Slavie, on se rozhodl pro rudý dres. Následoval raketový vzestup. Dva domácí mistrovské tituly, stříbro a zlato z evropského šampionátu jednadvacetiletých a pravidelné pozvánky do seniorského národního týmu, kde se gólově uvedl v Paříži v únoru 2003, dalekonosnou ranou v přátelském utkání s Francií.

„Na to se nedá zapomenout. Myslím, že dokonce i lidi, kteří mě třeba dlouho neviděli nebo mě třeba vůbec nezaregistrovali, si tenhle gól vždycky vybaví a připomínají mi ho," vzpomíná na dnes již legendární trefu.

Nejvýraznějšího úspěchu s národním mužstvem dosáhl v roce 2004, kdy dokráčel s týmem až k bronzovým medailím. Ve stejné sezoně, už v dresu nizozemského Ajaxu, získal další ligový triumf. Vrchol jeho kariéry pak představovalo čtyřleté angažmá v italském Juventusu Turín, kde působil spolu se záložníkem Pavlem Nedvědem.

Závěr své bohaté kariéry strávil v anglickém Fulhamu, kde se také kvůli vleklým zdravotním problémům rozhodl v prosinci 2012 s dráhou profesionálního fotbalisty rozloučit.

Dnes se mimo jiné podílí na trénování holešovské přípravky, kde hraje i jeho syn. „Prožívám to samozřejmě hodně. Je to možná těžší, než být na tom hřišti. Ale věnujeme se tomu, pomáhám klukům s tréninky, jezdíme po zápasech a po turnajích. Jsou to ještě malí kluci, nejdůležitější je, aby je to bavilo."

Další příběhy

Karel Rada

Penalta na EURO? Velké nervy

Na jeho odolnosti závisel osud fotbalové reprezentace v semifinále EURO 1996 proti Francii. Devět střelců před ním uspělo v rozstřelu, on musel taky. Jinak by se Češi do Wembley nepodívali. „To bylo velké napětí. Nedivím se ani nejlepším světovým hráčům, že v daný moment selžou a penaltu nepromění,“ říká někdejší obránce Karel Rada. „Rozhodl jsem se, že o tom nechci uvažovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Zvolil jsem si místo a snažil se ho trefit.“

Verner Lička

V mládí jsem ani nesnil o tom, že bych byl profesionální fotbalista

Hrál fotbal jen proto, že ho bavil. Nakonec tento přístup Vernera Ličku vynesl až do Baníku, se kterým prožil zlatá léta a třikrát ovládl ligu. V té vstřelil 103 gólů a stal se členem Klubu ligových kanonýrů. V roce 1980 získal s Československem zlatou medaili na Letních olympijských hrách v Moskvě. To je příběh úspěšného hráče, trenéra i otce v jedné osobě Vernera Ličky.

František Komňacký

Za první vítězství jsem dostal kačení mýdlo

Nikdy jej nehrál na vrcholové úrovni, přesto František Komňacký dosáhl ve světě vrcholového fotbalu výrazných úspěchů. Jako hráč hrál nejvýše divizi, jako trenér však během své bohaté kariéry získal několik trofejí. „Nemůžu říct, že bych byl zvlášť výrazný talent, ale měl jsem něco, co mě předurčovalo k tomu, že jsem byl na hřišti určitým vůdcem nebo šéfem. A možná i to mě nakonec vedlo k tomu, že jsem se stal trenérem,“ říká k tomu.