Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Tomáš Rosický

Dětská radost po vstřelené brance je to nejkrásnější

Rozhovor s kapitánem české fotbalové reprezentace Tomášem Rosickým, se nakonec z větší části točil kolem jeho vstřelených branek. Některé jeho trefy si zejména čeští fanoušci pamatují dodnes, sám ale přiznává, že svých gólových okamžiků již od mládežnických kategorií příliš nezažil. „Od mládí jsem žádný velký střelec nebyl, ale měl jsem to štěstí, že moje první góly byly většinou docela pěkné,“ říká s úsměvem zkušený záložník Arsenalu.

Tomáši, jak vypadaly vaše fotbalové začátky?

My jsme celá fotbalová rodina. Můj otec už hrál fotbal, stejně jako můj starší brácha a já jsem se jim chtěl odmala vyrovnat. Začínal jsem tenkrát na Kompresorech, což je vlastně dnešní Střížkov. Takže tam byl zřejmě můj první trénink.

Než přišel Střížkov, chodili jste si třeba s tátou nebo bratrem jen tak kopnout na nějaký plácek?

Samozřejmě. My jsme bydleli na Proseku, kde mezi paneláky bylo takové pískové hřiště. Tam jsme vždycky hned po škole s bráchou chodili. To bylo místo, kde jsme tak nějak začali poprvé čutat.

Před přestupem do Sparty jste za Kompresory odehrál jediné utkání. Vzpomenete si ještě na něj? Jak to vypadalo a kde to bylo?

Samozřejmě jsem byl hodně malý kluk a už si to moc nepamatuji. A v té době jsem tam byl s klukama, kteří byli třeba o tři roky starší, protože jsem chtěl hrát s bráchou. Bylo to spíš tak, že když kluci hodně vedli, tak mě tam dali na pár minut, abych měl radost. Potom jsem šel brzy do Sparty, protože oni kupovali bráchu a já jsem šel s ním.

Jaké to pro vás bylo přestupovat do Sparty? Uvědomoval jste si tehdy, do jakého klubu jdete?

Tehdy moc ne. Bylo mi nějakých šest, sedm let a to si moc neuvědomujete. Spíš postupem času jsem to začal chápat. A pak to, že tam byl brácha, tak tam fungovala určitá bratrská rivalita. Mladší se chce vždycky vyrovnat staršímu.

Jakým typem hráče jste byl v mládežnických kategoriích? Dával jste hodně branek a vzpomenete si na nějakou?

Od samého začátku jsem hrál záložníka. Tenkrát se hrálo 4-3-3 se stoperem a já jsem byl na pravém kraji zálohy. Občas jsem samozřejmě nějaký gól dal, ale už od mládí jsem žádný velký střelec nebyl. I když jsem se třeba paradoxně na turnaji ve Walesu pak nejlepším střelcem stal.

A když už se vám povedlo branku vstřelit, vybavíte si, jak probíhaly ty bezprostřední okamžiky poté?

Když se teď podíváte na ty mladé kluky, jak slaví góly, tak vidíte takovou tu čistou radost. A vzpomínám si, že za nás to bylo taky tak. Dát gól je krásný pocit ať už jste žák nebo chlap, ale ta klasická dětská radost je nejkrásnější.

Pak už jste nakoukl do dospělého fotbalu, vzpomenete si na první ligovou branku proti Českým Budějovicím?

Na první ligovou už si vzpomenu. To už je z kategorie těch významnějších momentů. Jak jste říkal, bylo to proti Budějovicím a v tom zápase jsem dával dokonce dva góly. V dospělé kategorii jsou tyhle okamžiky už takové milníky, které si pamatujete.

Jak ten gól padl? A víte, kdo vám na něj třeba přihrál?

Nevím přesně, kdo mi přihrál, ale dostal se ke mně míč na velké vápno, vystřelil jsem a myslím, že to bylo ještě trochu tečované a přelétlo to brankáře. Zajímavé je, že ten druhý gól, který jsem v tom zápase dal, si vůbec nepamatuji.

Vám se podařilo ještě na Highbury vstřelit v Lize mistrů v dresu Sparty gól vašemu současnému zaměstnavateli, Arsenalu. Vybavíte si, jak ta branka vypadala a jaké to bylo, dát gól v takovém utkání?

To už jsem jen snižoval na 2:4. Bylo to úplně ke konci zápasu, takže pro náš tým už to nic moc neznamenalo. Na druhou stranu, pro mě to znamenalo hrozně moc. Šel jsem zleva dlouho sám, navedl si míč doprostřed a zakončil. Byl to krásný moment.

První gól v zahraničním klubu jste vstřelil v Dortmundu. Bylo to pro vás určité zadostiučinění, když jste tam dokázal skórovat? Očekávalo se od vás hodně…

Když nad tím přemýšlím, tak první gól v Dortmundu si nepamatuji…

…jestli mohu připomenout, bylo to proti Wolfsburgu…

Tak to si pamatuji! (smích) To jsme myslím vyhráli tři nebo čtyři nula a Honza Koller dával taky gól. Byl jsem tehdy v Dortmundu už půl roku a na ten gól jsem dlouho čekal. Povedlo se to v jednom z prvních zápasů nové sezony, takže to pak ze mě trochu spadlo, protože jsem tam šel za spoustu peněz a to očekávání, jak říkáte, bylo obrovské.

Velkým zápasem pro vás určitě bylo také finále poháru UEFA v roce 2002. Vybavíte si ty emoce, které to ve vás v průběhu utkání vyvolávalo…

Bohužel to ve mně vyvolává hlavně negativní emoce, protože jsme prohráli. Byl to takový nešťastný zápas. My jsme šli už v první půli do deseti. Jürgen Kohler dostal červenou a brzy jsme prohrávali 0:2. Sice se nám podařilo ještě snížit, ale hráli jsme oslabení hodně dlouho a to se na naší hře projevilo.

A co vaše první trefy v Arsenalu?

Pamatuji si je moc dobře. Zajímavé je, že jsem měl to štěstí, že většinou byly mé první góly i docela pěkné (smích). Bylo to proti Hamburku, napálil jsem to z velké dálky a šlo to přímo do šibenice. Myslím, že to byl vůbec jeden z nejhezčích gólů, který jsem kdy dal.

V reprezentačním dresu jste pak premiérové trefy slavil v kvalifikačním utkání s Bulharskem…

To utkání jsme vyhráli 6:0. Celý ten zápas byl pro nás moc důležitý, protože jsme hráli o baráž a díky té výhře se to povedlo. Já jsem se trefil dokonce dvakrát, to je něco, na co se nezapomíná.

Je pro vás v reprezentaci nějaký důležitější gól než ten, který jste vstřelil v baráži o MS proti Norsku? A jaké to bylo vlastně rozhodnout a pak to drama sledovat z lavičky?

To byl jeden z nejdůležitějších gólů, který jsem kdy v reprezentaci dal, protože znamenal postup na MS, což je velká událost. Škoda jen, že jsem pak musel v nějaké sedmdesáté minutě střídat, už ani nevím kvůli čemu.

A nádherně jste se trefil pak i na samotném mistrovství světa….

Tenkrát Pavel Nedvěd centroval zleva, oni to odvraceli za vápno. Já už ani nevím, jak sem si to zpracoval, ale chtěl jsem střílet a krásně mi to tam zapadlo. Ty míče co tam tehdy byly, hodně plavaly ve vzduchu a už na tréninku jsme se dost nutili do té střelby. Já jsem pak ve druhé půli myslím ještě trefil břevno.

Měl jste nějaký rituál, kterým jste své branky slavil?

Vysloveně rituál nebo svoji originální oslavu gólu jsem nikdy neměl. Spíš to všechno bylo vždycky spontánní.

Jak moc vás fotbal ovlivnil, co pro vás znamená?

Fotbal je můj život, hraji ho od svých pěti let a u mě se všechno točí kolem něj.

Máte syna, bude to pokračovatel rodinných fotbalových šlépějí?

Já ho nebudu vůbec k ničemu nutit. Nechám ho vybrat si svou vlastní cestu. Byl bych samozřejmě rád, kdyby kopat chtěl, ale uvidíme…

Další příběhy

Michal Ordoš

Gól? Jako dostat elektřinou 220

Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.

Radek Bejbl

Nejdůležitější gól jsem dal Itálii

První reprezentační trefu si schoval na EURO do Anglie a byla rovnou vítězná proti Itálii a klíčová pro tažení až do finále ve Wembley. Fotbalista Radek Bejbl tím vyšperkoval životní rok 1996, v němž se Slavií dobyl ligový titul, postoupil do semifinále Poháru UEFA a navrch podepsal smlouvu s Atlétikem Madrid, kde se stal mimo jiné spoluhráčem Diega Simeoneho. „Bylo skvělé hrát s nejlepšími hráči a zároveň proti nejlepším hráčům,“ libuje si bývalý záložník.