Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jan Polák

Gól je euforie, úleva i povzbuzení

Z Brna-Bohunic se vyšvihl až do reprezentace, do bundesligy a k belgickému titulu s Anderlechtem. Na první ligovou trefu ale Jan Polák ani přes hromadu jiných zážitků nezapomene. „Stál jsem mezi šestnáctkou a polovinou hřiště a dostal balon. Udělal jsem s ním pár kroků a někdo za mnou, myslím, že to byl Zdeněk Cihlář, zakřičel, ať zkusím vystřelit. A tečovaná střela zapadla do branky Sparty,“ vzpomíná brněnský záložník. „Ještě teď z toho mám husí kůži.“

Na kterém hřišti jste s fotbalem začínal a kdo vás tam přivedl?

S fotbalem jsem začínal v Brně – Bohunicích, kde jsme bydleli. Přivedl mě k němu táta.

Do jakých pozic vás trenéři v počátcích stavěli?

Hrával jsem hlavně vepředu, kam jsem se i tlačil. Pamatuji si, že jsem dával docela hodně gólů, což v současnosti sice příliš nepotvrzuji, ale zpočátku to tak bylo.

Utkvěl vám v paměti nějaký gól z mládí?

To už je dlouho, už si to bohužel nepamatuji. Určitě vím, že jich bylo hodně, ale pak jsem z toho nějak ustoupil.

Mohl byste popsat vaši cestu do ligového fotbalu?

Cesta do ligy byla poměrně rychlá. Vychodil jsem základní školu a byl jsem asi rok a půl v dorostu. Kategoriemi jsem se posouval výš a výš a během dalšího roku a půl jsem se dostal do „B“ mužstva. V něm jsem hrál také něco přes rok a najednou mi bylo sedmnáct let a objevil jsem se v áčku. Bylo to docela rychlé. V patnácti letech vyjdete ze základní školy a za dva až tři roky už hrajete v ligovém mužstvu. Určitě na to však vzpomínám velice rád.

Můžete také zavzpomínat na vaše první ligové utkání?

Můj první ligový zápas se odehrál v Drnovicích. Prohráli jsme 0:4 a já jsem nastoupil na poločas. Vzpomínám si, že tehdy bylo hrozné počasí, silně sněžilo. Sice jsme prohráli, ale za ten start můžu být trenérovi Večeřovi vděčný.

Dokázal byste popsat vaší první ligovou branku? Kdy a v jakém zápase padla?

Můj první ligový gól jsem vstřelil Spartě. Bylo to v roce 1999, když jsme hráli ještě Za Lužánkami, kam bychom se chtěli všichni vrátit. Pokud si dobře vzpomínám, gólu předcházel faul na půlce hřiště. Dřív se to nerozehrávalo nakrátko, ale kopalo rovnou do šestnáctky. Myslím, že většina kluků byla právě v šestnáctce. Já jsem stál mezi šestnáctkou a polovinou hřiště a dostal jsem balón. Udělal jsem s ním pár kroků a někdo za mnou, myslím, že to byl Zdeněk Cihlář, zakřičel, ať zkusím vystřelit. Vystřelil jsem a tečovaná střela zapadla do branky. Byla to obrovská euforie a radost. Ještě teď z toho mám husí kůži, byl to krásný pocit.

Hrál jste spoustu let v zahraničí. Vzpomínáte na nějakou branku, kterou jste dal v cizině?

Když jsme v roce 2007 vyhráli s Norimberkem pohár, tak jsme procházeli jednotlivými koly a v jednom z těch kol došlo k rozstřelu, kde jsem proměnil penaltu. Ta byla velmi důležitá. Potom také v poslední sezóně v domácím zápase proti Heidenheimu, kde to bylo až do 88. minuty 2:2, se mi podařilo dát rozhodující gól na 3:2.

Jste také několikanásobným reprezentantem. Jaký to byl pro vás pocit, nastoupit za národní tým?

To je sen každého kluka, který do profesionálního sportu vstoupí. Když hraje na ligové scéně, měl by se chtít dostat do reprezentace. Mně se to splnilo a prožil jsem tam krásné roky. Jezdit po světě a reprezentovat pro mě znamenalo všechno. Kromě touhy zkusit zahraniční angažmá, není v kariéře nic většího, než se dostat do reprezentace.

Můžete popsat vaší první reprezentační branku?

Můj první reprezentační gól padl ve Slovinsku. Byl jsem povolaný po delší době a vydařilo se mi to tak, že jsem ke konci zápasu vstřelil gól. Návrat byl povedený a dodalo mi to sebevědomí.

Jste také nejmladším debutantem v české reprezentaci. Jednalo se o zápas v Polsku, a když jste nastoupil, diváci vás přivítali, díky vašemu příjmení, velmi bouřlivě. Jak vzpomínáte na tento okamžik?

To se asi nikomu nepoštěstí, pořád z toho mám husí kůži. Stále mám v hlavě, jak skandovali moje jméno. Je to legrační. V ten moment vám to nepřijde, ale když si to zpětně uvědomíte, je to neuvěřitelné. Poprvé hrajete za národní tým a lidi skandují vaše jméno. Byl to krásný pocit. 

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Když to vezmu zpětně, jsou to určitě dva turnaje s jednadvacítkou - první na Slovensku, kde jsme získali stříbro, a pak vítězství na mistrovství Evropy ve Švýcarsku. Dále jsou to německý pohár s Norimberkem a belgický titul s Anderlechtem.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená euforii, oslavu, úlevu, ale někdy i povzbuzení, když se snažíte něco dohnat.

A co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená život. Je to pro mě všechno. Samozřejmě je tu rodina a vše okolo, takže si hodnoty trochu přeberete. Ale vydal jsem se cestou, kde jsem chtěl něčeho docílit. Myslím, že se mi něco podařilo a jsem za to velmi vděčný. Momentálně je fotbal stále mým životem a doufám, že to tak bude ještě dlouho. 

Další příběhy

Karel Jarolím

Miluju tvořivé hráče

Prožívá vrchol trenérské kariéry, vede národní tým. Kouč Karel Jarolím ale zavzpomínal i na dobu, kdy sám v pozici záložníka střílel branky. „Na góly se fotbal hraje, pak propuká vlna emocí,“ popisuje trenér, jenž dvakrát slavil titul se Slavií (2008 a 2009). Zároveň přiznává, že má rád technické hráče. „Miluju fotbalisty, kteří mají nápady a jsou schopni něco vymyslet,“ tvrdí Jarolím. Snad jich v reprezentaci bude mít dost!

Petr Svěcený

První křik gól jsem si nechal na Del Piera

První dva přímé přenosy z fotbalového Poháru UEFA odtrpěl bez gólového efektu, při úvodním komentování Ligy mistrů už se ale Petr Svěcený dočkal. Úvodní trefou Juventusu proti Realu Madrid mu hlasivky rozechvěl Alessandro Del Piero. „Byla to odveta čtvrtfinále a Juventus vyhrál 2:0,“ vzpomíná Svěcený. „Tehdy na mě dýchla atmosféra, poprvé v životě jsem byl na takovém stadionu, na Delle Alpi v Turíně, sám, v 21 letech. Rád na to vzpomínám, ale byly to i nervy.“

Václav Němeček

Gól proti Barceloně mi pomohl k přestupu do Francie

Šestkrát vyhrál domácí ligu se Spartou. S reprezentací to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, ale první gól v národním dresu vstřelil Václav Němeček až v kvalifikaci EURO 1992 proti Francii. V Bratislavě před 41 tisíci diváků. „Do střely se mi vrhnul Manuel Amoros, míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám ale dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2,“ ohlíží se vicemistr Evropy 1996.