Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Barbora Votíková

Na premiéru v Lize mistrů proti Barceloně nikdy nezapomenu

Barbora Votíková je úspěšná na dvou frontách. Jako brankářka pražské Slavie vyhrála několik titulů, chytá v Lize mistrů a stává se oporou ženského národního týmu. Na youtube vytváří vtipná videa, která mají zatím 25 miliónů zhlédnutí.

V kolika letech jste začínala s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl děda, bylo mi asi osm let. Začínala jsem u nás na vesnici s kluky v TJ Sokol Plasy.

Jaké byly vaše pocity, když jste šla na první trénink mezi samé kluky?

Nebylo to tak hrozné, protože většinu kluků už jsem znala ze školy a věděli, že na trénink přijdu. Větší událostí byl můj první zápas. Děda mě na něj vezl autem a kluci už tam čekali u hřiště a řvali: „Posila jeeeede, posila!". To bylo hrozně hezké a nikdy na to nezapomenu.

Jak vás vůbec vnímali ostatní kluci na hřišti?V té době jsem byla jediná holka v našem týmu a jedna z mála v lize. Bylo to trošku netradiční. Kluci mě brali úplně v pohodě a nedělali v tom rozdíly.

Byla jste už v mládí brankářkou?
Začínala jsem hrát v poli, konkrétně v útoku, ale tam mi to moc nešlo (úsměv). Děda stál vždycky na lajně a křičel na mě, kam mám běžet a co mám dělat... Postupem času jsem zjistila, že v útoku nebude moje pozice, tak mě zkusili dát do brány a tam to šlo. (úsměv)

Stihla jste vstřelit jako útočník nějaký gól, který vám utkvěl v paměti?
Jasně, prohrávali jsme 1:0. Naštvala jsem se, že prohráváme. Tak jsem u našeho brankáře vzala míč a prokličkovala jsem celé hřiště a pak jsem to poslala podél pravé ruky gólmana... Ne, to si dělám srandu (smích). První gól si nepamatuji, ale pravděpodobně to bylo tak, že jsem otravovala u gólmana soupeře a míč mě náhodou trefil (úsměv).

Jak se dál vyvíjela vaše kariéra v dalších letech?

U nás v Plasech jsem hrála zhruba jeden rok, pak jsem přestoupila do Viktorky Plzeň, kde jsem hrála za kluky i za holky. Tam jsem prošla všemi kategoriemi, až jsem se dostala do ženského áčka. Po roce v něm jsem přestoupila do pražské Slavie, za kterou teď chytám.

Se Slavií chytáte Ligu mistrů, vybavíte si první start v této soutěži?Ten si pamatuji, protože jsme hráli doma proti Barceloně. Prohráli jsme 1:0 gólem na konci utkání. Ale nikdy nezapomenu na tu atmosféru, kterou v Edenu diváci vytvořili. Přišlo snad čtyři a půl tisíce lidí a pro mě to bylo něco neskutečného.

V médiích se psalo, že jste měla nabídku na přestup od francouzského Lyonu, který je považován za nejlepší ženský fotbalový klub. Proč to nedopadlo?Bylo to ovlivněno spoustou věcí. Osobními, pracovními, youtubovými a hlavně fotbalovými. V té době jsem netrénovala ještě tak kvalitně jako teď. Ještě jsem nebyla připravená na tak velký krok.

Chytáte také za český národní tým, vzpomenete si na první zápas za repre?Ten si pamatuji. Bylo to v Polsku za repre U15 a remizovali jsme 1:1. Odchytala jsem jeden poločas a vím, že strašně pršelo. Byla jsem strašně nervózní, ale taky jsem se strašně těšila. Mít na sobě ten dres...Ježíš, to je nostalgie (úsměv).

Co jste pociťovala v té chvíli?Hrdost, že můžu reprezentovat naší zem.

Utkvěl vám v paměti za dosavadní kariéru nějaký zápas, který by se vám extra povedl?Vybaví se mi zápas, který jsme hráli s reprezentací nedávno v kvalifikaci na Mistrovství světa proti Islandu. Musím říct, že jsem měla po zápase velmi dobrý pocit ze svého výkonu.

Jak jako brankářka slavíte gól svého týmu?Oslavuji ho sama (smích). Což mě někdy mrzí. Když dáme třeba gól v Lize mistrů a vidím, jak tam spoluhráčky na sebe naskáčou, mají obrovskou radost...Já jsem totiž moc líná na to, abych běžela přes celé hřiště slavit s nimi (smích). I tak je to ale krásný. Většinou se otočím na tribunu Sever a burcuju diváky, ať fandí ještě více.

Jaké máte v současnosti stanovené cíle?Ve fotbale bych chtěla se Slavií obhájit ligový titul, vyhrát český pohár a dostat se v Lize mistrů co nejdál. Mým osobním cílem je zahraničí, nad kterým teď přemýšlím.

Co byste vzkázala holkám, které přemýšlí o tom, že by hrály fotbal?Ať se toho nebojí, jdou si za svým a nedávají na předsudky ostatních. Jestli je fotbal baví, tak ať ho sakra hrají (úsměv).

Jak osobně vnímáte ženský fotbal?Podle mě je škoda, že se ženský fotbal pořád trošku srovnává s tím mužským. Přitom je jasné, že herně to nikdy nebude to stejné. Ženský fotbal se strašně zvedá, zlepšují se jeho podmínky, zázemí, což je jedině dobře. Sama jsem zvědavá, kde ženský fotbal bude třeba za pět let.

Kromě fotbalu se vám také velmi daří na poli youtube, co vás momentálně více naplňuje?Já bych řekla, že obě věci stejně, protože se hezky doplňují. Vyřádím se před kamerou, je sranda, potom sedím u počítače a stříhám, následně se jdu hýbat na hřiště...

Která aktivita vám zabere více času a čemu byste se chtěla v budoucnu více věnovat?Více času mi zabere asi youtube, protože je s ním spojena celá řada aktivit. Je to natáčení, stříhání, vymýšlení videí, schůzky, to všechno zabere spoustu času. Kdežto u fotbalu dojdu akorát na trénink nebo na zápas.

Co pro vás jako brankářku znamená gól?Gól pro mě znamená vstřelená branka! (smích). To je samozřejmě sranda. Vím, že je to takové fotbalové klišé, ale gól pro mě znamená radost.

A co pro vás znamená fotbal?Vášeň.

Další příběhy

Libor Došek

Každý gól hezký. Hlavně když je to doma a lidé řvou

I v 37 letech Libor Došek dokazuje, proč mu náleží prestižní 30. místo v Klubu ligových kanonýrů za 126 tref v elitních soutěžích. Tři z nich nastřílel v Řecku, většinu těch českých za aktuální Slovácko, předtím za Brno a Spartu. V ní získal dva tituly. „Vybavuje se mi hlavně poslední zápas proti Mostu. Vyhráli jsme 5:0, já dal dva góly, první na 1:0. Byl můj nejdůležitější, protože rozhodl o titulu,“ vzpomíná.