Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Dušan Uhrin st.

O fotbale jsem přemýšlel 24 hodin denně

Český národní tým dovedl k jednomu z největších úspěchů v historii, když se podepsal pod stříbrnou medaili z EURO 1996 v Anglii. Dušan Uhrin starší obětoval fotbalu hodně, milovaný sport byl a stále je u něj vždy na prvním místě.


Kde jste začínal s fotbalem, kdy to bylo a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal na Slovensku v Dolné Hámre, kde bylo fotbalové středisko. Dělal jsem ale i další sporty, jelikož jsem jako malé dítě byl hodně neposedný a musel pořád něco dělat. Na fotbalové hřiště jsem viděl od z nás z bytu a mě samotného ta hra nadchla.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval?

Hrál jsem na dvou postech. Začínal jsem jako střední útočník, ale po příchodu do pražské Admiry jsem přesedlal na stopera.

Jak vám šlo v mládí střílení gólů?

Měl jsem dobrý výskok, protože jsem ještě skákal do výšky, tak jsem hlavně střílel góly hlavou.

Vzpomenete si na některý zajímavý gól z mládí?

Když jsem hrál útočníka za Aritmu, tak si pamatuju, že jsem vstřelil branku hlavou a dostal otřes mozku.

Jak jste se vlastně stal trenérem, chtěl jste jím být už v mládí, nebo jak k tomu došlo?

Táta byl ředitelem školy, mamka učitelkou, takže takový vztah k práci s lidmi jsem měl od začátku. Důvod, proč jsem začal trénovat brzy, byl ten, že jsem si roztrhl sval na noze a moc se to nehojilo. Proto jsem začal trénovat dorost v Admiře, kde jsme se z první A třídy dostali až do dorostenecké ligy. Díky tomuto úspěchu jsem dostal šanci vést dospělý tým Admiry.

Jak poté pokračovala Vaše trenérská kariéra?

Sparta sestoupila do druhé ligy, což se nemohlo obejít beze změn. Předseda trenérské rady pan Navara, s kterým jsem se znal z Fakulty tělesné výchovy a sportu, mě tak do Sparty vytáhl jako asistenta. V první sezóně se nám povedlo vrátit Spartu do první ligy. Po sezóně se trenér Mirek Lev musel kvůli práci vzdát místa, a tak jsem dostal za úkol ho nahradit ve svých třiatřiceti letech.

Vzpomenete si na první trénovaný zápas z pozice hlavního trenéra Sparty?

Bylo to velice zajímavý, protože si nás pozvali na turnaj do Barcelony spolu s Eintrachtem Frankfurt a CSKA Moskva. První zápas jsme hráli s Barcelonou a prohráli, ale myslím si, že jsme byli více než rovnocenným soupeřem. Dostal jsme gól z offsidu a tuším, že z penalty. Po zápase nám přišla omluva a bylo řečeno narovno, že jsme museli prohrát, aby na finálový zápas bylo vyprodáno a nepřišla třeba jenom třetina, kdyby Barcelona nepostoupila. Také nám to finančně vynahradili.

Po první sezóně na Spartě jste šel trénovat do alžírského klubu CR Belcourt, jak to, že jste přestoupil takhle brzo do zahraničí?

Byla nabídka z alžírské strany. Nastoupil jsem k mužstvu a vyhrál s ním alžírský pohár. Na to pamatuju velice dobře, finále se hrálo na olympijském stadionu asi před stodvaceti tisíci diváky a my ho vyhráli. Pak jsem taky zažil tu Bengálskou noc. To, co se stalo, jsem předtím nezažil.

Jak vzpomínáte na to angažmá, bylo to hodně specifické oproti Česku?

Samozřejmě, dost. Bylo to vůbec poprvé, co jsem se v životě potkal s muslimy. Jelikož také většina hráčů byla muslimského původu, trénink se musel přizpůsobovat například Ramadánu, takže během toho období bylo třeba trénovat navečer.

Jak jste tam s hráči komunikoval?

Učil jsem se francouzštinu, takže v tomto jazyce. V té době mi také pomohlo, když jsem šel přednášet na měsíc trenérům v Damašku. Bylo to těžké, ale poradil jsem si.

Poté jste se vrátil do České republiky, jak jste zmínil, prošel jste celou řadou klubů, na který z nich nejraději vzpomínáte? Není to Sparta?

Určitě nejraději vzpomínám na Spartu. Ta mi otevřela cestu do velkého fotbalu. Zkušenosti, které jsem zde získal, se odrazily i potom v národním mužstvu.

V nultém ročníku Champions League jste se umístil se Spartou na třetím místě a doma jste porazili také Barcelonu. Jaké se vám vybaví vzpomínky na toto období?

Celkově tam v soutěži byly silná mužstva. Ještě před semifinále jsme se utkali s Marseille, která byla špičkovým evropským týmem. U nich jsme byly vyloženě na ručník, když jsme v poločase prohrávali 3:0. O poločase jsem v kabině mým svěřencům říkal, čeho se bojí a ať začnou hrát fotbal. Skončilo to 3:2. V domácí odvetě jsme vyhráli 2:1 a tím jsme se dostali do semifinálové skupiny. V té jsme měli Barcelonu, Benfiku Lisabon a Dynamo Kyjev. Na Barceloně jsme předvedli výborný výkon, přesto to na vítězství nestačilo a prohráli jsme 3:2. Doma jsme pak vyhráli 1:0, když jediný gól zápasu dal Siegl. Velice dobré utkání sehrál Lumír Mistr, ale to samé bych mohl říct o každém z mých hráčů. Po zápase následovaly po celém stadiónu obrovské ovace.

Nyní se obraťme k reprezentaci, s kterou jste zažil hodně úspěšných let. Co to pro vás znamenalo být trenérem reprezentace?

Mám dojem, že všichni trenéři, kteří se dostanou k reprezentaci, si to považují za to nejvíc, čeho mohou v kariéře dosáhnout. To si myslím, že platilo i u mě. Šanci jsem dostal po úspěšných letech ve Spartě, díky kterým mě pan Chvalovský angažoval do národního mužstva.

Vybavíte si první zápas na lavičce reprezentace?

První zápas jsme hráli v Turecku a jednalo se o úspěšný start, když se nám podařilo po dobrém výkonu mužstva zvítězit 4:1. Samozřejmě mi dlouho netrval, protože jsme pak prohráli ve Švýcarsku 3:0. Od té doby si myslím, že to bylo velice dobré až na jeden kvalifikační zápas s Lucemburskem.

Vrátíme se k mistrovství Evropy v roce 1996, kde jste dosáhli historického úspěchu, jak na něj vzpomínáte?

Jako na dosud největší úspěch, který naše samostatná republika ve fotbale dosáhla. My jsme měli velice těžkou skupinu už v kvalifikaci. Vzpomínám si na zápas s Holandskem, s kterým jsme hráli tady na Letné a po brzkém gólu jsme prohrávali 1:0. Pak jsme ale dali tři branky a vyhráli. Z kvalifikační skupiny se postoupilo, ale také jsme neměli štěstí na los a byla nám na mistrovství přiřazena skupina smrti s Německem, Itálií a Ruskem. Nás všichni postavili do role outsidera, že stoprocentně nepostoupíme a vypadneme. První zápas s Německem to trochu naznačoval, nehráli jsme špatně ale ustrašeně. Odnesli jsme si nakonec porážku 2:0. V druhém utkání s Itálií šlo de facto o všechno, další prohra by znamenala konec nadějí na postup. Tenhle zápas jsme vyhráli 2:1, velice dobře zahrál Pavel Nedvěd, který se pak díky tomu dostal do Itálie. Poslední zápas ve skupině jsme hráli s Ruskem. Povedla se nám první půle, kterou jsme vyhráli 2:0 a k tomu nastřelili dvakrát tyč a také břevno. Druhá půle byla z naší strany velice špatná, dostali jsme dva góly na 2:2 a tento stav platil ještě krátce před koncem. Dostali jsme ovšem třetí gól. Naštěstí se mi povedlo střídání, když oba střídající hráči - Kubík a Šmicer, zařídili vyrovnávací branku. Remíza nám stačila k postupu, a tak jsme se ve čtvrtfinále utkali s Portugalskem. Do utkání ovšem nemohli nastoupit čtyři vykartovaní hráči a navíc byl nemocný Patrik Berger. I s těmito ztrátami jsme odehráli vyrovnaný zápas, který rozhodl krásnou trefou Karel Poborský. V semifinále došlo na penaltový rozstřel, který byl po páté sérii 5:5. Následující potenciálně vítěznou penaltu vzal na sebe Kadlec. Proměnil jí a dostali jsme se do finále. V něm to bylo otevřené, hrál se kvalitní fotbal. Odehrálo se pár zvláštních momentů, jednak měl jeden z hráčů soupeře dostat po druhé žluté červenou a nedostal. Pak v prodloužení jsme inkasovali zlatý gól, ale lajnový rozhodčí nejprve signalizoval offside. Následně zas rozhodnutí odvolal, a gól tak platil.

Ve finálovém zápase jste vedli 1:0, co myslíte, že chybělo k tomu, abyste ho dotáhli do vítězného konce?

Právě ta červená, která nakonec z podivných důvodů nebyla udělena. Neměli jsme ani štěstí, dostali jsme smolný zlatý gól. Později se mě ředitel technické komise zeptal na to, co říkám na pravidlo zlatého gólu. Zareagoval jsem tím, že je dobré a ať klidně pokračuje. Jako by se mi ta slova trochu vymstila, kdy jsem pak ještě dvakrát prohrál zlatým gólem.

V čem byl tehdejší tým tak výjimečný, že se dostal tak daleko?

Měl jsem asi čtyři nebo pět hráčů ze Sparty, kde jsem působil, a které jsem předtím vedl v Rudé Hvězdě Cheb. V té době také velmi dobře hrála Slavie, která se v evropských pohárech dostala velmi daleko. Celkově jsem si vybral některé mladé hráče, ať už to byl Nedvěd, Šmicer, Bejbl, Poborský, ale na druhou stranu i starší hráče, kteří vytvářeli skvělou atmosféru v týmu.

Po reprezentační kariéře jste si vyzkoušel několik zahraničních angažmá. Na jaké z nich vzpomínáte nejraději?

Vzpomínám rád na všechny a cením si všech vyhraných pohárů. Pěkné to například bylo s Dynamem Tbilisi, kde jsem prodloužil ještě o rok smlouvu a v té jsme vyhráli ligu. Prémie za vyhraný titul jsem věnoval hráčům.

Váš syn se stal také úspěšným trenérem, měl on sám touhu se stát trenérem nebo jste ho k tomu vedl?

Já jsem ho k tomu nevedl, spíš si myslím, že to sám chtěl. Velice úspěšný byl v Mladé Boleslavi, s kterou skončil v české lize druhý a třetí a zajistil postup do základní fáze poháru UEFA. V Dynamu Tbilisi vyhrál v jednom roce pohár i ligu. V Rumunsku skončil s Temešvárem druhý, ale kvůli ekonomickým problémům nenastoupil do ligy mistrů.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vítězství.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal byl a je můj život. Fotbal jsem zařadil na první místo, o něm jsem vždycky přemýšlel čtyřiadvacet hodin denně. Byl prví fotbal a pak až rodina. Bohužel je to špatný, ale je to tak.

Další příběhy

Luboš Kubík

Hrál jsem proti nejlepším hráčům

Sotva někdo napodobí pestrobarevný fotbalový životopis Luboše Kubíka. Dal gól v osmifinále mistrovství světa, penaltou pomohl k postupu do finále EURO, zahrál si v Itálii ve společnosti Maradony, Baggia a Van Bastena, ale také v Německu, Francii a USA. „Jako mladý jsem jenom doufal, že si jednou zahraju první ligu,“ usmívá se záložník, který ještě ve federální lize v Banské Bystrici nastřílel za zápas 5 gólů.

Ladislav Vízek

Obejít gólmana, to bylo moje

Dnes ho fanoušci vnímají díky šťavnatým komentářům, legračním historkám nebo účasti v taneční soutěži. Ladislav Vízek má ale za sebou i přepychovou kariéru. Dvakrát byl vyhlášen československým Fotbalistou roku, třikrát vyhrál ligu a nastřílel v ní 115 gólů. „Brankáře jsem obcházel. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale,“ vysvětluje legendární útočník Vízek.

Vítězslav Lavička

Každý gól si dokážu patřičně užít

Jako záložník Sparty pomohl v Poháru UEFA vyřadit Real Madrid, na Letné slavil v 80. letech sedm titulů. A Vítězslav Lavička nezapomněl ani na první ligovou trefu. „Byl to zápas Sparty proti Slovanu Bratislava,“ popisuje současný trenér reprezentace do 21 let. „Tehdy jsme hráli federální ligu a souboje mezi Spartou a Slovanem měly velkou prestiž. V jednom z nich se mi po přihrávce od Jozefa Chovance podařilo skórovat.“