Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Vít Beneš

Slavím koňským rituálem

Jablonecký obránce Vít Beneš se umí u branky soupeře odvázat. Hodně gólů nastřílel hlavou, proti Jihlavě se trefil dokonce nůžkami. „První ligový gól jsem dal v Kladně proti Střížkovu po centru Davida Zoubka,“ popsal svou gólovou premiéru v lize rodák z Ústí, který ve svém volném čase rád hraje i virtuální fotbal.

Jak vypadaly fotbalové začátky Víta Beneše?

K fotbalu mě přivedl táta, stejně jako mé dva bratry. Oba dva jsou starší, takže jsem si s nimi kopával již od mala. Chodíval jsem s jejich věkovou kategorií ještě v Ústí na škváru. S nimi jsem byl do šesti let a pak se přemístil do své věkové kategorie. Táta mě trénoval do mých 14ti let. Samozřejmě jsem to měl těžší než ostatní kluci, ale dělal to dobře, chtěl po svém synovi, aby byl v týmu nejlepší. Myslel to se mnou vždy v dobrém.

Jaké posty jste v té době hrával?

Byl jsem urostlejší než ostatní, takže jsem začínal v útoku až do starších žáků. Poté jsem se postupně posouval níž a níž, až jsem skončil na stoperovi.

A jak se vám dařilo dávat góly?

Samozřejmě góly jsem dával. Měli jsme signál. Z rohu to vždy kopli na mě a já dával gól hlavou. Těch gólů jsem dal docela dost.

Utkvěl vám nějaký gól z té doby v paměti?

Hráli jsme proti Štětí, prohrávali 1:0 v 89. minutě. Pak už ale v 91. minutě jsme vedli 2:1 a oba góly jsem dával já. To mě táta vysunul na hrot a během dvou minut se mi podařilo dát dva góly. To byla asi největší euforie, co jsem kdy zažil. Vzpomínám si na ten druhý gól. Dostal jsem míč za obranu, zpracoval jsem si ho a podél gólmana jsem to dal na zadní tyč.

Jaká to pak byla cesta až do světa ligového fotbalu?

Bylo to celkem složité. V 15ti letech se mi podařilo nastoupit v Ústí za áčko ve třetí lize. Tam si mě všiml jeden manažer a dostal mě do Sparty. Hned v prvním zápase jsem se zranil. Po zranění jsem odehrál už jen dva zápasy a musel si hledat nové angažmá. Shodou okolností šel kamarád na zkoušku do extraligového dorostu Kladna. Dostal jsem kontakt na pana Suchopárka a zeptal jsem se ho, zda bych mohl přijít s kamarádem na zkoušku také. Řekl mi, že přijít můžu, ale že obránce nehledají. Hrál jsem nějaké zápasy, tréninky a nakonec to vyšlo. Pan Suchopárek si mě tam nechal. Odehrál jsem celou sezonu, ale bohužel jsme sestoupili. Já se v 17ti ale posunul do týmu mužů, kde přes béčko jsem se dostal až do áčka.

Vzpomenete si na ten první ligový gól?

Bylo to za SK Kladno a hráli jsme proti Bohemce Střížkov. Oni ještě měli domácí zápasy na Strahově. My měli v týmu Davida Zoubka, který vynikal svojí kopací technikou. Vždycky stačilo někam naběhnout a on nás našel. Byla to standardka z hloubky, já si nabíhal z poza vápna, dal jsem hlavu a se štěstím mi to dojelo až do brány. Ty pocity pak byly jedny z těch nejlepších. V tu chvíli jsem měl takové to zatmění. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem běžel k rohovému praporku a zamával rodičům. Pak přiběhli kluci a naskákali na mě.

Další část kariéry jste spojil s Jabloncem, vzpomenete si na první gól za tento tým?

Bylo to doma s Ostravou a já dával na 2:0 gól z rohu po centru Honzy Kovaříka. Dal jsem to kolenem od tyčky. Byla to podobná euforie, jako ten první ligový. Byl jsem tu nový, půl roku stál a pak začal hrát. Tím gólem jsem se chtěl odvděčit trenérovi za tu důvěru. Bylo to před domácím publikem a o to to bylo právě hezčí.

Máte nějaký rituál v rámci gólových oslav?

V týmu se mi přezdívá kůň, tak jsem vymyslel takovou koňskou oslavu. Udělal jsem to, když jsem poprvé v Jablonci dal gól Spartě. Pak jsem to párkrát zopakoval i v dalších zápasech.

Který gól byl ve vaší kariéře tím nejdůležitějším?

Nejdůležitější byl ten z 93. minuty doma ze Slavií, kdy jsem dával na 2:1. Byla to poslední vteřina, než rozhodčí ukončil zápas. Získali jsme tři body.

A co nejkrásnější gól?

Bylo to v Jablonci na domácím stadionu proti Jihlavě na 1:0. Na ten gól rád vzpomínám, protože málokdy se podaří dát gól nůžkami. Byl to odražený balón, na který jsem si počkal. Byl jsem zády k bráně, tak jsem to zkusil a vyšlo to.

Kolik se vám od těch prvních krůčků podařilo dát nejvíce gólů v jednom utkání?

Bylo to v přípravkách. V Chomutově jsem dal šest gólů.

Spoustu gólů dáváte ale také ve hře FIFA, vzpomenete si, když jste poprvé překonal toho virtuálního brankáře?

(smích) To bylo určitě v roce 1997 a od té doby jsem těch zápasů odehrál hodně. Určitě to bylo, když jsme s bráchama hrávali proti sobě.

A jak prožíváte tyto góly?

Pokud to jsou důležité góly, které jsou vítězné a v posledních minutách, tak to prožívám s velkou radostí.

Je nějaký gól z FIFA, který vám utkvěl v paměti?

Mám specialitu, že mi jdou trestné kopy. Se Zlatanem z trestňáků jich dávám nejvíce.

Co je vaším největším úspěchem v kariéře?

Vítězství v českém poháru a hned na to zisk superpoháru. To jsou pro mě dva zásadní úspěchy.

Co pro vás znamená gól?

Gól je velká pomoc týmu. Když vidíte, jak mají jablonečtí fanoušci radost, tak to hřeje nejvíce u srdce.

Další příběhy

Verner Lička

V mládí jsem ani nesnil o tom, že bych byl profesionální fotbalista

Hrál fotbal jen proto, že ho bavil. Nakonec tento přístup Vernera Ličku vynesl až do Baníku, se kterým prožil zlatá léta a třikrát ovládl ligu. V té vstřelil 103 gólů a stal se členem Klubu ligových kanonýrů. V roce 1980 získal s Československem zlatou medaili na Letních olympijských hrách v Moskvě. To je příběh úspěšného hráče, trenéra i otce v jedné osobě Vernera Ličky.

Karol Kisel

Euforie zůstane v paměti celý život

Nevybavuje si všechny góly, které dal. Ale jedno mu v hlavě zůstává napořád. „Ta euforie, jak běžíte a radujete se s diváky, ta vám zůstane na celý život. To je úžasný,“ říká někdejší záložník Karol Kisel, jenž si v české lize zahrál za Spartu i za Slavii. Nejdůležitější branku ale vstřelil v dresu Sydney FC. „Byl to gól, díky němuž jsme vyhráli australskou ligu,“ vzpomíná Kisel, jenž za slovenskou reprezentaci odehrál 25 zápasů.

Marek Kincl

V Rapidu jsem se do toho opřel a vymetl šibenici

Válel za Liberec, za Žižkov. Dvakrát vyhrál ligu. Nakoukl i do reprezentace. Ale nejvíc je útočník Marek Kincl hrdý na zkušenosti z Ligy mistrů v dresu Sparty a Rapidu Vídeň. „Důležitých gólů bylo hodně. Samozřejmě jim vévodí často zmiňovaný gól proti Laziu Řím. Já rád vzpomínám i na můj první gól v Lize mistrů. Porazili jsme na Letné 4:0 Feyenoord Rotterdam a já se podepsal pod ten třetí, dostal jsem od Rasti Michalíka krásný balon za obranu,“ vzpomíná Kincl.