Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Bořek Dočkal

To, na co všichni nejvíc vzpomínají, jsou důležité góly

„Každý to má nastavené trošku jinak, někdo si odnese dobrý pocit z dobrého skluzu, z dobrého zákroku v bráně, ale myslím si, že to, na co všichni nejvíc vzpomínají, je, když dali důležitý gól,“ říká Bořek Dočkal, nejlepší hráč minulé ligové sezony, donedávna hvězda Sparty a nyní záložník čínského Henanu Jianye. „Nejhezčí gól jsem dal v reprezentaci Holandsku.“

„Odmalička jsem byl dost emotivní a soutěživý, nesnášel jsem prohry. Tuším, že mi bylo šest nebo sedm let, když jsem si kopal za barákem a táta za mnou přišel s kolem, že pojedeme do poděbradského klubu na trénink. Prostě se rozhodl, že je pravý čas a že už jsem si toho sám nakopal dost.


Chtěl jsem dávat góly a bylo pro mě důležité útočit. Na úrovni okresního fotbalu jsem byl poměrně úspěšný. Na první zápas jsme jeli do Semic, hrozně pršelo, byly tam kaluže a já dostal od táty lepáka, protože jsem chvílemi, když jsem zrovna nehrál a byl střídaný, stál zády k zápasu a koukal na semické áčko, které tam zrovna trénovalo. Dostal jsem za to dělo, aby se to už neopakovalo.

Asi po roce a půl jsme hráli halový turnaj, kam byla přizvaná Slavia, Sparta a další větší české týmy. Zalíbil jsem se trenérovi Slavie, který začal intenzivně bušit do našich, že je potřeba, abychom šli do Prahy. Bylo to strašně těžké, zásadní rozhodování, na dojíždění z Poděbrad to nebylo nic jednoduchého. Pro mě to byla výzva, já jít chtěl, ale co to všechno obnášelo, to bylo spíš na rodičích, jestli jsou schopní to pro mě udělat a zařídit. Nakonec jsme to udělali a celou mládežnickou kariéru jsem strávil ve Slavii.

Myslím si, že až nad očekávání jsem zvládl přechod z dorostu do béčka a po nějakém čtvrt roce do A-týmu. Pod trenérem Jarolímem jsem zažil i ligovou premiéru a při třetím startu první ligový gól. V Teplicích jsme nastoupili v hodně kombinované sestavě a vyhráli 4:2. Já jsem dával na 4:0. Nezpracoval jsem si dobře centr, musel jsem jít ještě do souboje s Tomášem Hunalem. Fauloval jsem ho, Dagmar Damková souboj pustila a já dával gól. Nastala zvláštní situace. Na hřišti leželi dva hráči, Hunal po souboji a ještě někdo na polovině hřiště. Sbíraly se raněné kusy a já gól slavil možná sám.

Ve Slavii se potom začala měnit situace, protože získala titul a dostala se do Ligy mistrů. Začali přicházet noví hráči a pro mě bylo důležité hrát pravidelně. Šel jsem na hostování do Kladna, na které vzpomínám hrozně rád. Po půl roce přišel s nabídkou na hostování s opcí Liberec, takže mě mohl odkoupit, což pro mě bylo důležité. Z angažmá v Liberci si pamatuji své první penalty v lize. Byl to pro mě významný moment v tom smyslu, že jsem měl v týmu pozici a hráči mě k penaltě pustili. Je důležité, když se vám nebojí dát zodpovědnost. Z Liberce jsem šel na chvilku do Turecka, což byla moje asi nejhorší fotbalová zkušenost, a potom do Norska, to byla naopak zkušenost skvělá, i životní. Strávili jsme tam dva krásné roky, cítil jsem, že jsem oblíbený, jen konec angažmá se moc nepovedl. Nečekaně se to trošku zaseklo, doteď mě to mrzí. A mrzí to i lidi v klubu. Ale otevřelo mi to cestu do Sparty, kde jsem strávil vrchol kariéry, takže toho nelituji. Sparta pro mě byla nejvíc.

Rád vzpomínám na gól v domácím derby, které jsme vyhráli 3:0. Derby je velký zápas, plný stadion a vždycky zážitek. A zvládnout ho, vyhrát a ještě se na tom podílet gólově… Gól byl, myslím, pěkný, po pěkné akci. A už jsme věděli, že to dotáhneme na titul. Že máme takovou sílu, že už nás nic nezastaví.

Titulu se Spartou si cením nejvíc. Jednoznačně. Bylo to hned v první sezoně, bral jsem to možná víc jako samozřejmost, než kdyby to přišlo později, po těch neúspěších, které v dalších sezonách následovaly. Ale užil jsem si to naplno, nemůžu říct, že bych si toho v tu chvíli nevážil. Povedlo se nám vyhrát i pohár a na startu nové sezony i superpohár, to byly největší zážitky. I když jsme pak došli do čtvrtfinále Evropské ligy a hráli proti velkým týmům, titul je prostě nejvíc. Jde o to sbírat momenty, kdy můžete slavit se spoluhráči. Z Evropské ligy ve mně asi nejvíc zůstane, když jsme doma prohrávali 0:4 s Villarrealem, nakonec jsme prohráli 2:4, ale Letná celý zápas bouřila a fanoušci byli spokojení s tím, jak hrajeme, i přes výsledek. To se v Česku stane málokdy.

Kdybych měl vybrat svůj nejhezčí gól, zvolím reprezentační doma proti Holandsku. Myslím, že co gól dělá výjimečným, je i to, kde, kdy a proti komu se to stane. A my jsme na startu kvalifikace EURO porazili tým, který zrovna přijel z mistrovství světa, kde skončil třetí. Ten gól byl nejen nejhezčí, ale taky jeden z největších zážitků v mé kariéře vůbec.“

Další příběhy

Václav Němeček

Gól proti Barceloně mi pomohl k přestupu do Francie

Šestkrát vyhrál domácí ligu se Spartou. S reprezentací to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, ale první gól v národním dresu vstřelil Václav Němeček až v kvalifikaci EURO 1992 proti Francii. V Bratislavě před 41 tisíci diváků. „Do střely se mi vrhnul Manuel Amoros, míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám ale dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2,“ ohlíží se vicemistr Evropy 1996.

Petr Svěcený

První křik gól jsem si nechal na Del Piera

První dva přímé přenosy z fotbalového Poháru UEFA odtrpěl bez gólového efektu, při úvodním komentování Ligy mistrů už se ale Petr Svěcený dočkal. Úvodní trefou Juventusu proti Realu Madrid mu hlasivky rozechvěl Alessandro Del Piero. „Byla to odveta čtvrtfinále a Juventus vyhrál 2:0,“ vzpomíná Svěcený. „Tehdy na mě dýchla atmosféra, poprvé v životě jsem byl na takovém stadionu, na Delle Alpi v Turíně, sám, v 21 letech. Rád na to vzpomínám, ale byly to i nervy.“