Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Josef Pešice

Důležité góly jsou za všechny body

V československé lize nastřílel 55 gólů, s Brnem slavil ligový titul, se Spartou vítězství v poháru. Bývalý záložník Josef Pešice se stal i úspěšným trenérem, jeho vrcholem bylo dočasné převzetí české reprezentace. „Nejdůležitější góly jsou všechny ty, které padnou ve vítězných zápasech,“ říká. „Nejvíc si vážím mistrovského titulu se Zbrojovkou Brno.“

Kde jste s fotbalem začínal? Kdo vás k němu přivedl?

Moje fotbalové začátky jsou spojeny s rodnou vesnicí Štěchovice, kde jsem začínal jako žáček. K fotbalu mě přivedli kamarádi, kteří fotbal hrávali, ale hlavně táta, který byl aktivním hráčem místního klubu.

Do jakých pozic jste se na začátku kariéry stavěl? Chtěl jste spíš útočit nebo bránit?

Moje nejoblíbenější pozice byla v útoku, protože mým snem bylo vždycky dávat góly. Proto jsem se už od pěti let stavěl do předních řad.

Vybavujete si některou z prvních branek, kterou jste ve své kariéře vstřelil?

Mé první góly si nepamatuji, už je to příliš dávno. Určitě se ale jednalo o branky v žákovských kategoriích. Úplně první branka však mohla padnout někde na ulici, když jsme s kamarády hráli fotbal tři na tři.

Pamatujete si na svůj první vstřelený gól v lize?

První ligový gól je spojen se Spartou. Padl v tehdejší celostátní lize proti Lokomotivě Košice. Povedlo se mi ho vstřelit levou nohou z halfvoleje do šibenice. Vím, že to byl opravdu hezký gól.

Vzpomínáte si na svůj první ligový zápas?

Na první ligový zápas si také vzpomínám. Bylo to za Spartu proti Spartaku Trnava. Za Trnavu hrál tehdy Karol Dobiáš, kterému tehdy bylo asi čtyřiadvacet let. Tehdy byl ve velké fazóně, byl v optimálním věku a formě. Trenér Kolský udělal zázračný tah, když postavil na levé křídlo Semenďáka, což byl obránce. Ten hrál osobku na Dobiáše a bránil proti útočným výpadům. Tato taktika byla úspěšná a vyhráli jsme 4:3.

Jaké byly vaše první góly v dalších působištích, například v Brně?

Na první gól v Brně vzpomínám také velmi těžko, ale vím, že to bylo v domácím zápase. Na Zbrojovku tehdy chodilo dvacet až třicet tisíc lidí, takže pro mě to byla velká radost, že se to povedlo právě v domácím prostředí.

Kterou vaší branku považujete za zajímavou?

Všechny branky byly pro mě zajímavé a krásné. Když vstřelíte gól, je to hezký pocit. Máte radost, kterou sdílíte společně se svými spoluhráči a diváky.

Dokázal byste označit některý z gólů za nejdůležitější?

Nejdůležitější góly jsou všechny ty, které padnou ve vítězných zápasech. Když dáte gól a prohrajete, říká se, že už není tak důležitý. Pro mě byly důležité ty branky, díky kterým jsme po zápase brali všechny tři body.

Vybavíte si, kolik nejvíce gólů jste vstřelil v jednom utkání?

Povedlo se mi vstřelit asi osm branek ve čtrnácti letech v žákovské kategorii. V té době se hrálo v žákovské kategorii od deseti let do čtrnácti v jednom ročníku.

Jakého úspěchu si v hráčské kariéře nejvíce vážíte?

Nejvíce si vážím mistrovského titulu se Zbrojovkou Brno. Cením si i zahraničního angažmá. Na Kypru jsem zažil krásná léta. Byly to dva roky po pádu totalitního režimu, kdy si člověk toužil zahrát jako profesionální hráč.

Jak probíhal váš přerod z hráče na trenéra?

Přerod byl poměrně těžký a postupný. Když jsem končil aktivní kariéru v Rakousku, bylo tam zvykem, že starší hráči dělali hrající trenéry. Já už tehdy studoval na trenérskou licenci, a tak se mi to hodilo jako praxe. Zpočátku jsem tedy trénoval sám sebe a ve čtyřiceti letech jsem se stal asistentem a později i trenérem ligové Slavie.

Jak jste prožíval góly svých svěřenců?

Jako trenér jsem je prožíval intenzivněji, jelikož v sobě máte stres. Když dá vaše mužstvo gól a vy zápas vyhrajete, dojde ke krásnému uvolnění. Když však běháte na hřišti a lapáte po dechu, nemáte tolik síly na slavení.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?

Gól je fenomén fotbalu a důvod, proč ten fotbal vlastně děláte. Kvůli tomu trénujete a hrajete fotbal. Kvůli tomu děláte trenéra a prožíváte stresy. Proto se na fotbal chodí dívat diváci.

A co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená to, že jsem svou aktivní i trenérskou kariéru prožil s lidmi se stejným koníčkem. Stal se pochopitelně i mým zaměstnáním. Zažil jsem v něm krásné, ale i smutné chvíle.

Další příběhy

Vladimír Táborský

Bezvadně mi to skočilo a já míč napálil tak, že zapadl pod břevno

Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf – jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.

Petr Kouba

Hrdý jsem na nulu proti Barceloně

Před dvaceti lety chytal Petr Kouba ve Wembley ve finále EURO, pomohl k titulům Spartě a La Coruni. Ale taky dal ligový gól. Na Letné. „Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil,“ usmívá se bývalý skvělý brankář. „Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu.“