Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jakub Jankto

Pocit z prvního gólu v Serii A proti Buffonovi je nepopsatelný

Představte si, že vám je 20 let, v italské Serii A máte jako zahraniční talent odehraných pár desítek minut a jedete na Juventus. Jste v základu a proti vám nastupují třeba Mario Mandžukič či Paulo Dybala. A taky Gianluigi Buffon, brankářská ikona, které vstřelíte svůj první ligový gól na Apeninském poloostrově. Přesně to zažil Jakub Jankto, který se o své pocity nejen z premiérové trefy v Serii A podělil v medailonku Můj první gól.

Jaké byly Vaše fotbalové začátky? Kdo Vás k fotbalu přivedl?

Začínal jsem v pěti nebo šesti letech. Táta mě chtěl dát do ČAFC Praha, ale brácha ho přemluvil, ať mě vezme na nábor rovnou do Slávie. Tam jsem je zaujal a od té doby jsem tam trénoval. Předtím jsem s bráchou a jeho kamarády chodil často ven, kopal jsem do balónu a tím jsem získal fotbalové základy.

Na jakém postu jste v dětství nastupoval?

Do patnácti jsem byl útočník. Líbili se mi útočníci, kteří dávají hodně branek a pak je oslavují. Při přechodu do dorostu mě trenéři předělali na záložníka, protože jsem byl hodně běhavý.

Měl jste nějaký fotbalový vzor nebo oblíbeného fotbalistu?

Přímo vzor jsem neměl, ale měl jsem rád například Thierryho Henryho. Nosil na dresu čtrnáctku, kterou mám i já.

Máte čtrnáctku právě kvůli tomu, že ji nosil Henry?

To úplně ne. Mám ji i proto, že když jsem začínal v dospělém fotbalu v Ascoli, tak tam nebylo mnoho čísel na výběr, takže jsem se rozhodoval mezi čtrnáctkou a devatenáctkou a nakonec jsem zvolil první možnost.

Dařilo se Vám jako útočníkovi střílet branky? Vzpomenete si na nějaké?

Dařilo, často jsem na různých turnajích vyhrával cenu pro nejlepšího střelce. V útoku se mi líbilo. Postupem času jsem se dostal do starších ročníků, ale i tam se mi střílet branky docela dařilo.

V osmnácti jste přestoupil do Udinese. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo mi čerstvě osmnáct a v té době jsem byl zvyklý na pomoc od rodičů, takže když jsem se po přestupu do Itálie musel starat o vše sám, bylo to pro mě zpočátku těžké. Nejtěžší byly první dva měsíce. Když jsem se ale naučil řeč a poznal prostředí, tak už to bylo dobré. Teď už jsem v Itálii čtyři roky.

Kdy jste si připsal první start v Serii A?

Poprvé jsem nastoupil v září 2016 v domácím zápase proti Fiorentině. Šel jsem do hry asi v osmdesáté páté minutě. Budu si to navždycky pamatovat, protože je to můj první start v nejvyšší soutěži.

Vzpomínáte také na první branku v italské nejvyšší soutěži?

Ano, na tenhle gól nikdy nezapomenu. Bylo to proti Juventusu, navíc na jeho stadionu a ještě proti Buffonovi. Byl to nepopsatelný pocit. Branka to ale nebyla nijak krásná, měl jsem i značnou dávku štěstí, protože balón před brankářem skočil a spadlo to tam.

V dalším ročníku jsi hostoval v Ascoli. Jak vzpomínáš na toto působení v Serii B?

Působil jsem tam ve svých devatenácti letech, takže jsem tam začínal svou profesionální kariéru. Byl to pro mě nezapomenutelný rok, jelikož jsem si rozuměl se všemi spoluhráči, fanoušky i vedením ihned po prvním odehraném zápase. S některými jsem stále v kontaktu a sledoval jsem, jak se Ascoli v minulé sezóně podařilo zachránit v posledním zápase v Serii B. Jsem za ně velice rád. V té sezóně, kdy jsem v klubu působil já, jsme měli mnoho problémů, především se sestupem, ale nějakých 10 kol před koncem soutěže jsme začali vyhrávat a zachránili jsme se.

V Serii A máš k dnešnímu datu odehráno 65 zápasů s 9 vstřelenými góly. Na který gól vzpomínáš nejraději?

Napadají mě dva góly, o kterých si myslím, že byly pěkné. Jedná se o góly proti Interu Milán a Turínu. Gól proti Interu Milán padl po dlouhém míči na mého spoluhráče, který obešel dva hráče a přihrál mi mezi soupeřovy obránce. Já jsem vystřelil na zadní tyč, ta střela mi sedla úplně neskutečně a byl z toho, alespoň pro mě, krásný gól. Proti Turínu to bylo jiné, tam akce začala chybou soupeře v rozehrávce, já jsem následně běžel s míčem asi 40 nebo 50 metrů a prostřelil jsem brankáře Joe Harta na přední tyči přímo do rohu branky. Byl to hezký gól. Zároveň bych k nim zařadil již zmiňovaný gól proti Juventusu.

Jaké je pro tebe působení v Udinese, když víš, že tam hráli hráči jako Antonio Di Natale, Alexis Sánchez a další?

Když jsem byl o něco mladší, tak to pro mě samozřejmě znamenalo hodně. S Alexisem jsem se už nepotkal, ten předtím odešel do Barcelony, ale s Antoniem jsem v Udinese působil. Byl jsem z toho trochu v šoku, jelikož jsem Di Nataleho znal z Mistrovství Světa a Evropy, dával velké množství gólů a stal se legendou Udinese.

Jaké jsou tvoje cíle a sny, kterých bys chtěl v kariéře dosáhnout?

Vždycky jsem říkal, že mým cílem je, abych se každým dnem zlepšoval a mohl si říct, že se stále někam dál posouvám. Samozřejmě, kdybych skončil v nějakém top klubu v top lize a vyhrál bych nějaké trofeje, tak bych se asi nezlobil. To by však byl ten nejvyšší cíl. Jsem stále mladý hráč, je mi 22 let a mám vše před sebou. Záleží jen na mně. Co se týče například anglické ligy, tak tam fandím Arsenalu, který nedávno změnil trenéra. To by byl jeden z těch top klubů.

Jak vzpomínáš na svůj reprezentační debut?

Vzpomínám na něj určitě pozitivně. Ten zápas jsme vyhráli 3:0. Bylo to na stadionu v Ústí nad Labem a byli tam všichni moji kamarádi a rodina, kteří mi vytvořili takový banner. Zároveň jsem v tom utkání dal svou první branku, takže jsem měl velkou radost.

Co pro tebe znamená reprezentovat Českou republiku?

Znamená to pro mě hodně, jelikož jsem již od mala měl sen reprezentovat zemi, ve které jsem se narodil. Myslím, že je to sen velkého množství lidí a dost možná každý měl sen to dokázat, ale dostat se do reprezentace se povedlo jen malému množství z nich. Já jsem za tu šanci nesmírně šťastný.

Co pro tebe znamená fotbal?

Je to pro mě celý život, protože ho dělám od malička a hraji ho stále velice rád. Dnes už ho mám i jako moje zaměstnání. Navíc tím, že jsem se dostal do reprezentace, cítím určitou povinnost naší zemi něco dát, udělat nějaké dobré výsledky a potěšit české fanoušky. Fotbal pro mě znamená hodně.

Co pro tebe znamená gól?

Je to takový určitý bonus za předvedený výkon, snahu a píli ve všech trénincích, kterou musíme podstupovat. Když vstřelím gól, jsem nesmírně šťastný.

Další příběhy

Lucie Voňková

Začínala jsem proti Kadeřábkovi a Skalákovi

Doufá, že se s ženskou reprezentací někdy podívá na významný turnaj. Ani současnost však útočnici Lucii Voňkovou mrzet nemusí, vždyť hraje bundesligu za Jenu, před plnými tribunami. A zažila i angažmá ve Spartě a Slavii. Dost zážitků pro holku, kterou v pěti letech přivedl táta v Teplicích na společný trénink s chlapci. „Vyrůstala jsem s mladým Pavlem Verbířem a hrála proti klukům jako Kadeřábek, Skalák, Petrák a další v tomto silném ročníku 92,“ vzpomíná Voňková.